Reklama
 
Blog | Jaroslava Tomanova

Potřebuje pražská kultura strategii?

Druhý červnový týden přinesl každoroční uzávěrku podávání grantů na kulturní odbor pražského Magistrátu. Za posledních 5 let se objem prostředků na granty navýšil o zhruba 100 milionů korun a pražský grantový systém je se svou komisí odborníků vnímán jako pozitivní výdobytek tlaku kulturní veřejnosti na pochybné způsoby rozdělování grantů v minulosti. Přesto však v současné situaci tento grantový systém, základní nástroj podpory kulturních aktivit, není zárukou konzistentní podpory s dlouhodobou vizí. Pomineme-li drobnou absurditu samotného formuláře žádosti, který už několik po sobě jdoucích let lze otevřít pouze pomocí programu Software602 Form Filler kompatibilního pouze s Windows bez alternativy pro MAC OS, grantové řízení obsahuje mnohem závažnější nedostatky.

Řeč je o absenci vize, cílů a informování veřejnosti o záměrech pražského Magistrátu, jichž se prostřednictvím rozdělení 330 milionů korun snaží dosáhnout. Dokument grantového systému hl. m. Prahy[1] na několika místech upozorňuje, že žádosti musejí mít jasně definované cíle, a to v návaznosti na cíle grantového systému hl. m. Prahy. Spis však žádné konkrétní cíle neuvádí a v jiné části navíc deklaruje, že cíle grantového systému vycházejí z koncepce kulturní politiky[2]. Dokument koncepce kulturní politiky však opět žádné cíle nenabízí, kromě seznamu priorit na léta 2010 – 2015. Od roku 2015 tak pražská kulturní politika oficiálně kromě cílů postrádá i priority.

Předpoklad fungování demokratické společnosti, transparentnost veřejných politik a snadná dostupnost informací, by měl každému potenciálnímu žadateli o veřejné prostředky umožnit rychle a snadno se v otázkách cílů veřejné politiky v oblasti kultury zorientovat. Způsobů určování cílů veřejných politik je mnoho a proces většinou závisí na úrovni demokratické a politické kultury v daných zemích či městech. Ať jsou cíle kulturních politik určovány samotnými politiky, poradními orgány složenými z odborníků či na základě participativních procesů a debat s občany, měly by být veřejné a poskytovat rámec pro nakládání s veřejnými prostředky.

V případě, že tomu tak není, hodnotitelé grantů mají mnohem širší a zastřenější manévrovací prostor pro rozhodování, jež závisí především na jejich vlastním úsudku a schopnosti vyjednávat a obhájit svůj názor před ostatními hodnotiteli. Principem vytyčení a směřování k cílům kulturní politiky není zpochybnit odborné znalosti hodnotitelů a jejich schopnost správně posoudit projekt, ale dát celkovému směřování veřejných prostředků strategii, jíž musí respektovat nejen politik, odborný hodnotitel ale i žadatel o grant. Správně fungující tandem grantový systém – veřejná kulturní politika se nezakládá na uplatňování odborných znalostí a přesvědčovacích schopností členů grantových komisí a expertních hodnotitelů. V demokratické společnosti se odborné znalosti kombinují s odpovědností vůči zodpovědně zpracované strategii a systému pojistek proti kumulaci vlivu v rukách příliš malých skupin jednotlivců bez ohledu na jejich příslušnost k politickým či odborným grémiím.

Dalo by se namítnout, že hodnocení probíhá podle předem určených, pro hodnotitele závazných kritérií[3]. Ve skutečnosti interpretace kritérií opět plně závisí na každém hodnotiteli. Postmoderní společnost abstraktní pojmy jako kredibilita, jedinečnost, vysoká umělecká úroveň, odborný ohlas, společenský ohlas a podobně, silně relativizuje. Případná snaha tato kritéria kvantifikovat (např. počtem publikovaných odborních recenzí, průměrnou návštěvností, cenou vstupného apod.) se jeví jako strojená snaha o prokazatelnost, která například pro nově vznikající, interdisciplinární, jednorázová díla ve veřejném prostoru není ve většině ohledů relevantní. Podobně je tomu u současných trendů rozvoje publika, kde vysoká umělecká kvalita ani odborný ohlas nejsou hlavním smyslem uměleckého díla. Nepracuje se zde s velkými počty diváků a pozornost se směřuje na menší skupiny lidí, dlouhodobou spolupráci s místními komunitami, udržitelnost, program se většinou odehrává ve veřejném prostoru či v komunitních oranizacích. Povinná součást každé grantové žádosti, tabulka výkonových ukazatelů, působí poněkud zastarale a jasně dává najevo, na které typy projektů se hodí.

Další možností, jak se vyhnout transparentní a odpovědné kulturní politice, je argumentovat, že Praha záměrně žádné cíle v oblasti kultury nemá, jelikož, jak praví dokument: „Koncepce kulturní politiky nemá ambici kulturu či umění řídit“. Dokument zároveň uvádí, že “cílem je vytvořit přirozené konkurenční prostředí, v němž mohou koexistovat nejrůznější aktivity[4]. Jinými slovy Praha prohlašuje, že dosud uplatňovala tržní princip v oblasti kultury. Místo, aby kulturní sektor tmelila a podporovala spolupráci, komunikaci a partnerství kulturních aktérů, explicitně dává najevo záměr vytvářet konkurenční prostředí, neboli přesný opak. Dále uvádí, že chce vytvářet „vhodné podmínky pro přirozený rozvoj, vznik, trvání i zánik konkrétních aktivit“. Co přesně je přirozeným rozvojem myšleno, jakou roli v něm hrají granty, jaké konkrétní aktivity mají vznikat, trvat či zanikat, neřeší.

Problém přípravy nové koncepce kulturní politiky se táhne již několik let, řeší se od začátku nástupu současné radnice v listopadu 2014. Příspěvková organizace Magistrátu, Institut plánování a rozvoje, dle zadání novou koncepci sice připravil již před rokem, dokument však z neobjasněných důvodů nebyl schválen ani postoupen k připomínkování odborné veřejnosti ani Výboru pro kulturu. Radě města byl v květnu 2017 nakonec předložen zbrusu nový dokument, který zpracoval odbor kultury a cestovního ruchu. Teprve po vyslovení souhlasu Radou byl dokument předán k dalšímu projednání ve Výboru pro kulturu. Symbolicky v den uzávěrky podávání žádostí do grantového řízení, se na Magistrátě uskutečnilo mimořádné jednání Výboru pro kulturu, jehož předmětem bylo jednat o budoucnosti nového dokumentu, připomínkovat jeho současnou podobu[5] a připravit jej Radě ke schválení.

Podoba dokumentu nové koncepce kulturní politiky se rýsuje. Důležitou otázkou zůstává, zda bude obsahovat dostatečně konkrétní a zároveň ambiciózní cíle a získá důvěru veřejnosti i politiků. Avšak jestli kulturnímu sektoru nová kulturní politika skutečně prospěje, bude záležet na tom, jestli se z ní stane další cár papíru, na který se bude Magistrátě prášit, či zda konečně bude mít při rozhodování (nejen) o grantech váhu, jakou si tento typ dokumentu zaslouží.

[1] Grantový systém hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění na léta 2016 – 2021

[2] Koncepce kulturní politiky hl. m. Prahy schválené usnesením ZHMP č. 39/19 ze dne 29. 6. 2006, aktualizované usnesením ZHMP č. 38/54 ze dne 3. 6. 2010.

[3] Pravidla činnosti komise Rady HMP pro udělování grantů hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění

[4] Koncepce kulturní politiky hl. m. Prahy schválené usnesením ZHMP č. 39/19 ze dne 29. 6. 2006, aktualizované usnesením ZHMP č. 38/54 ze dne 3. 6. 2010.

[5] Podklady k jednání Výboru pro kulturu, památkovou péči, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy ZHMP dne 7. 6. 2017

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama